když jsem byla malá, cestou ze školy i do školy jsem si povídala a zpívala nahlas. a když mě přitom někdo zaslechl, řekl si, že je to roztomilé, že si malé dítě na ulici prozpěvuje. teď, když jsem na střední škole, mám stále chuť si nahlas povídat, zpívat si a třeba si i nahlas zanadávat. jakmile ale mezi lidmi něco takového zkusím, lidé kolem mě si mě začnou prohlížet a dívat se na mě jako kdybych měla v krvi dvě promile...
jako dneska jsem potkala mladší pár, co se přede mnou zastavil a zeptali se mě na mé duševní zdraví. sedmileté dívence by to řekli stěží....malým dětem se všelico odpouští protože jsou malí a 'nemají rozum' když je ale člověk spokojen, a to bez rozdílu věku, proč by to nemohl dát najevo i bez špatného ohlasu okolí??!
viděla jsem jednoho pána, který měl sluchátka a nahlas si zpíval text písně, co mu v nich hrála. udělalo mi to strašnou radost, že ho nezajímá jak se na jeho spokojenost tváří ostatní.
když už je někdo veselý nebo šťastný, nekažme mu den kyselým pohledem.
A.
